Příklad nefunkčního projektu mezi historiky a volenými zástupci periurbánní obce

Étienne Faugier je docentem soudobých dějin na Katedře cestovního ruchu Université Lumière Lyon 2. Jeho disertační práce obhájená v roce 2013 nese název „Ekonomika rychlosti: automobilová kultura a její dopady v departementu Rhône a v regionu Québec City (1919–1961)“. Specializuje se na dopravu, mobilitu a cestovní ruch, je členem Historického výboru Ministerstva životního prostředí a udržitelného rozvoje (CHEDD) a předsedou sdružení Passé-Présent-Mobilité (P2M).

Dělat historii neznamená vyprávět příběh, který chcete slyšet

Chtěli jsme vést rozhovory s akademickými pracovníky, kteří mají zkušenost se spoluprací s volenými zástupci nebo místními samosprávami, abychom mohli tyto zkušenosti a výzvy, které taková setkání přinášejí, zprostředkovat i prostřednictvím jejich nefunkčních aspektů. Za tímto účelem jsme se setkali s historikem Étiennem Faugierem, který s námi sdílel svou práci s volenými zástupci usilujícími o vyprávění historie své obce.

V jakém kontextu jste pracoval s politickými představiteli? Jak k setkání došlo a co podle vás tito lidé očekávali?

Jedna z mých nedávných zkušeností s prací s volenými zástupci se týkala periurbánní obce východně od Lyonu. Žádost zprostředkoval magisterský student jednoho z mých kolegů historiků. Starosta chtěl, aby byl proveden výzkum a vznikla kniha o historii jeho obce. Byli jsme čtyři výzkumníci a pokrývali jsme čtyři hlavní období, která měla být zpracována: starověk, středověk, novověk a současnost. Mně byla přidělena poslední, současnější část – a právě ta způsobila nejvíce problémů. Požadavek totiž ve skutečnosti zněl vytvořit „krásnou knihu, kterou bude možné darovat novým obyvatelům nebo novomanželům“.

Jaké překážky, výzvy nebo limity jste v této spolupráci s volenými zástupci/politiky zaznamenal?

Tým čtyř výzkumníků se kvůli projektu zhruba desetkrát setkal se starostou a s DGS, tedy generálním ředitelem služeb obce. Podepsali jsme dohodu, která šla přes nakladatele vybraného starostou. Nakladateli platila obec z kulturní rozpočtové položky, a ten následně jednotlivě platil nám za vykonanou práci, zejména cestovní náklady, mzdu stážisty a profesionálního fotografa. Dohodnuto bylo, že náš kolega na závěr přednese obyvatelům přednášku představující knihu; byl natočen také dokumentární film.

K prvním třem částem bylo připomínek velmi málo; moje současná část však byla upravována mnohokrát. Některé pasáže musely být odstraněny – například o brownfieldech – nebo bylo třeba měnit číselné údaje, když se data INSEE, tedy Národního institutu statistiky a ekonomických studií, lišila od terénních údajů obce. Vztahy byly napjaté také proto, že bylo nutné dodržet krátké termíny, které narážely na dlouhý časový rámec historického výzkumu, a všechna redakční rozhodnutí měla v rukou financující radnice. Výsledkem je kniha, která je z akademického hlediska oslabená a obtížně využitelná ve vědecké komunitě, i když to nutně nebylo cílem obce, přestože za ní stojí skutečná archivní a autorská práce.

Podle mě šlo na jedné straně o nedostatečné porozumění tomu, jak pracují historici, a na druhé straně o nedostatečné porozumění tomu, jak pracují politici. Řešením mohlo být napsat první tři méně kontroverzní části „jako historici“ a poslední část ponechat na kabinetu. Problém spočíval ve vymezení projektu, ve vymezení toho, co je kniha a co je práce historika, například na rozdíl od práce novináře – ta je samozřejmě stejně legitimní, ale jiná. Nakonec se na místě nekonala závěrečná přednáška, dnes však tuto práci začínáme prezentovat při vědecko-popularizačních akcích, například na Pint of Science v květnu 2026.

Jak byste tuto spolupráci hodnotil? Šel byste do toho znovu?

Pozitivní stránkou bylo, že jsme měli velmi snadný přístup k archivům, zejména díky obecní archivářce, která se do projektu velmi zapojila, a mohli jsme provádět skutečný historický výzkum. Výsledkem je krásná kniha, ale nelze ji označit za vědeckou a nemůžeme ji například započítat do své vědecké kariéry.

Byla to však příležitost setkat se s lidmi, kteří se každodenně zabývají otázkami, na nichž sám pracuji, tedy urbanismem, mobilitou, cestovním ruchem a podobně. Kdybych do toho měl jít znovu, ano, šel bych. Ve skutečnosti by bylo velmi důležité a zajímavé, aby si podobné monografické práce objednávaly i jiné obce. Předem bych však požadoval jasně vyložit očekávání: existují kontroverzní témata, kterým se máme vyhnout? Jaký typ výsledného objektu chceme – novinářský text, politickou komunikaci, nebo rigorózní vědecký výstup? My výzkumníci také musíme jasněji formulovat, co jsme schopni a ochotni dodat, a co nikoli, přičemž samozřejmě musíme mít na paměti i rozměr zprostředkování vědění, kterému se také musíme věnovat.

Jaká doporučení nebo opatření by bylo možné zavést ke zlepšení tohoto vztahu?

V jiném projektu jsem například mohl spolupracovat s Ministerstvem životního prostředí, které má Historický výbor. Ten do určité míry funguje jako prostředník a překladatel požadavků volených zástupců směrem k výzkumníkům. Když prostředník chybí, je někdy obtížné dobře spolupracovat, zatímco pokud existuje, představuje to pro nás skutečnou příležitost setkat se s klíčovými aktéry témat, která nás zajímají, dát jim o naší práci vědět a prosadit naši expertizu.

Musíme umět stavět mosty, vytvářet stimulující prostředí a sítě – například mezi vědeckými a politickými akcemi – a přimět tyto dva světy, které spolu ne vždy dobře komunikují, aby se setkávaly, aby volení zástupci dokázali identifikovat správné odborníky a naopak. Zejména pro náš obor je třeba ukazovat, že znalost historie je relevantní pro řízení přítomnosti, že dlouhodobá perspektiva má význam pro porozumění současnosti.

Mezi kolegy existuje zdrženlivost vůči vystupování z „čisté vědy“, což je nám dáváno najevo v tom smyslu, že tyto projekty neposouvají kariéru. Zároveň existuje skutečný strach vyjadřovat se k tématům, která jsou trochu mimo naši specializaci. Zažil jsem to například po komentáři v tisku, kdy jsem obdržel výhrůžky nebo alespoň čelil určitému tlaku ze strany kolegů – soudu nad tím, že jsem si jako historik troufl překračovat hranice mezi tématy a obdobími.

Během své kariéry jsem byl dále oslovován například v souvislosti s občanskými konventy o mobilitě. Tam jsem přinesl skutečnou expertizu v jasnějším a zdravějším rámci, se svobodou vyjadřovat se k tématům, která jsou přesto velmi citlivá: místo automobilu ve městě, nízkoemisní zóny (ZFE), zdanění automobilů, veřejná doprava. Mohl jsem také pomoci osvětlit politická rozhodnutí a byl jsem dokonce zapojen do přípravy politických programů prostřednictvím jednoduchých diskusí vyžádaných kandidáty. Připadali mi docela ochotní naslouchat a naznačil jsem, že bych mohl mít zájem o pokračování. Vyvolává to však u mě otázku: kdy vystupuji jako expert a kdy jsem prostě občan?

Otázky kladl/a [Name] (Florence? Saif?).